Sklářské řemeslo je jedním z klenotů české kultury, a přestože se neustále vyvíjí, jeho podstata zůstává stejná – ruční práce, preciznost a mistrovství. Tomáš Kučera patří mezi přední české skláře, kteří se nebojí posouvat hranice tradičního foukaného skla. Ve své tvorbě spojuje historické techniky s moderním designem a vytváří monumentální tvary, které udivují svou lehkostí i rozměry.
Vaše práce je známá tím, že pracujete s extrémními velikostmi foukaného skla. Jaké jsou největší tvary, které jste vyrobil?
Největší kusy, které jsem kdy foukal, měly přes metr v průměru. Když pracujete s takto velkým objemem roztaveného skla, je to nejen otázka dovednosti, ale i fyzické síly. Sklo je nevyzpytatelný materiál a při práci s takovými rozměry se počítá každá vteřina.
Jak je možné, že sklo v takových rozměrech drží tvar a nesesype se vlastní vahou?
To je kombinace správné teploty, precizní techniky a zkušeností. Když foukáte sklo, musíte neustále kontrolovat jeho tloušťku, aby bylo pevné, ale zároveň ne příliš těžké. Klíčovou roli hraje i chladnutí – pokud není proces postupný a kontrolovaný, může dojít k prasklinám.
V čem vidíte největší kouzlo tradičního foukání skla?
Je to naprosto unikátní proces. V dnešní době se spousta věcí automatizuje, ale ručně foukané sklo má duši. Každý kus je originál a nese v sobě otisk řemeslníka. Navíc mě fascinuje ta křehká rovnováha mezi technikou a náhodou – i po letech praxe vám sklo dokáže připravit překvapení.
Kde hledáte inspiraci pro své tvary?
Nejčastěji v přírodě. Sklo mi umožňuje pracovat s organickými liniemi, které připomínají vodu, vítr nebo rostliny. Někdy se inspiruji i architekturou nebo historickými vzory, které pak přetvářím do moderní podoby.
Jak vidíte budoucnost českého sklářství?
Myslím, že české sklo má obrovský potenciál. Lidé si začínají znovu vážit ruční práce a kvality. Pokud budeme schopni skloubit tradici s inovacemi a udržitelným přístupem, věřím, že české sklářství bude i nadále patřit ke světové špičce.
